Gott ist tot und wir haben ihn getötet

Červenec 2015

Moje idiocie

31. července 2015 v 15:49 | Greg Freak
Já jsem snad vážně debil. Honim se za jednou holkou, jedu v podstatě jen kvůli tomu na fesťák(stále to vypadá, že má zájem). Pak prohodíme tři věty a úplně se na mě vykašle... nu což jsem na fesťáku nemám tam kámoše, holku, nic... vyleju se žejo. Potkával jsem se tam různě s lidma, bavil se s nima a narazil na nějakou docela fajn partu se kterou jsem se docela i bavil, všichni byli minimálně o čtyři roky starší. Pak jsem ještě ožralej tý holce psal a tim to úplně zabil respektive, když jsem to druhej den žehlil.
Jsem společensky neobratnej, připadám si jak slon ve skladu porcelánových hrnků. Když jsem byl dost dlouhou dobu hodně nespolečenskej a teď se snažim o takovýhle věci, připadám si jako kdybych chtěl hrát hokej a neuměl bruslit.
Při překonávání svejch strachů člověk snadno přejde tu pomyslnou mez.
Ufff... krása se takhle vypsat.
Edit.(ještě se akorát rozepíšu) Utápět smutek v alkoholu nemá cenu, jak se říká ten zmrd umí plavat. Jsem pak akorát zranitelnej. Ale aspoň nachvíli vypadnout ze svý běžný ubohosti do vylitý ubohostí má své kouzlo. Popíjet pivo a s postupující hladinou sledovat jak se chutí blíží vodě. Jak rozum dává zbohem a zapomenutý emoce vystupujou na povrch, nakonec se vykecávat, víst dlouhý monology, který moje ožralá/unavená/otupělá společnost nevnímá a nebo jo, ale to pak zabíhá do dost divnejch končin. Už se vrací úzkosti, ale přežívám, jsem moc velkej srab, abych si něco udělal, to mi spíš dřív někdo dá přes hubu.
Introspekce je na prd, člověk se v analyzování svýho stavu zažere, až se pravděpodobně podvědomě nechce změnit.
Let it slide říkám si... ale I'm about to have a nervous breakdown



Náhlý splíny

29. července 2015 v 16:38 | Greg Freak
Dlouho jsem sem nepsal, protože jsem měl pocit, že mám dobré období respektive, že to předtim bylo jen špatný období. Ale vše musí jednou skončit a život přece jen jde v zasranejch cyklech. Mohl jsem to tušit, že se moje úzkosti vrátí, v opilosti mě často přepadali splíny a já se nořil do sebezpytu, ale jinak bylo všechno docela fajn. Přišli prázdniny, slastná úleva, ale taky mi to začalo připomínat, že jsem přece jenom stále dosti nespolečenský. Ani jedno brigáda nevyšla, přitom by se mi teď vážně nějaká hodila. Vše co mi přijde do ruky se rozbije. A jo všechno je to o holkách-netrávit čas s kámošema nebo tak mi ani moc nevadí, ale bejt sám mi dosti vadí. Holt zkazim to vši tim, že jsem prostě vůl, když je člověk dost dlouho nespolečenskej, tak prostě se nevyzná v lidech. Hrozný dokonce mám menší chuť k jídlu.
Panika ohledně imigrantů ve mě vyvolává dojem, že lidi vážně neznaj, co je to soucit, že jsou strašně sebestřední.

Zas mě rodiče štvou ohledně přehnaný opatrnosti, když chci jít někam na akci nebo něco, ale to už tu řešit nebudu, ikdyž občas bych nejradši otci vrazil, nejhorší je, že furt mluvěj, furt opakujou to samý, kdyby mi prostě vrazili facku nebo něco a pak ztichli snášel bych to líp.

Hudebně jsem si za poslední dobu docela rozšířil obzory, víc jsem se začal zajímat o tuzemskou scénu a na koncertu Fialek jsem málem vypogoval duši(zalívaní ferneta pivem člověka opije rychleji, než by očekával).

Ale nakonec se snažim mít nad tim nějakej ten nadhled a přece jenom nejsou to věci, ve kterejch jde o život, a i kdyby jsem jen jeden zasranej nedůležitej člověk ze sedmi miliard na týhle planetě. Ikdyž jsem nervní, tak si zároveň snažim udržet v sobě to, že je to stejně jedno.
Tohohle psaní takřka stylem stream of consciousnes se budu držet.
Budu psát barokní češtinou, vulgárně a asi i s gramatickejma chybama jak se mi zlíbí.