Gott ist tot und wir haben ihn getötet

Nostalgie? Spíš se nic nezměnilo

17. března 2017 v 0:08 | Greg Freak
Svět je krásný, barevný, lidi milí a člověku se chce jít dál a vstát z postele...no možná ranní kafe je tim důvodem, barevnost je subjektivní a milost lidí zakrytá zahořklostí...pozorovatele či pozorovaného. Zvláštní jak maličkost, jedna věc dokázala člověku změnit život, pak ho poslat zpátky a ještě víc zranitelnýho. Situace, písničky, vzpomínky... to vše dokáže vyvolat zhoubnej cyklus myšlenek, nebo se to tak zdá, nálada si žije vlastnim životem.
Stres, nezodpovědnost a prokrastinace...život studenta, život paka co je zas zavřený doma a neví co s životem.
Však ono se to změní...ale nemění, život je přímka, člověk po ní klopýtá v cyklech a když jsi neustále nespokojen, tak už asi nikdy nebudeš, páč se k tomu zas jednou vrátíš.
Ranní kafe, stále větší a silnější, doplňováno ještě občas dopoledne, člověka přenese snesitelně přes hnusnou část dne a pak ho nechá samotnému napospas po zbytek, kdy už ty další nejsou tak hezký, žvýkáč je to samý. Posouváš to na večer, kdy už jen otupěně zíráš a myšlenky jedou svý. Nebo že bych dnes byl jen nějaký divný? Nevím, vzpomínky mají fakt velkou moc, když ještě člověk přidá myšlenky o alternativě, tak je to ještě mocnejší.
Ono asociál když najde někoho s kým si doopravdy rozumí, tak je šťastnej, jeden člověk kterej ho chápe, kterýho chápe. Ale pak ten druhej prozře, nebo Zeus rozehraje nějakou svoji hru a je tu zvrat, být polobohem tak vyrazím po Středomoří na hrdinskou cestu.
Klidná hlava, případný pokerface jsou důležité pro ty, co nejsou nadpřirozeně mocní, ale občas něco prosákne, spíš třeba sem. Ono občas totiž není kam to vyhodit a snad ani polobůh by nepřežil to, kdyby si z hlavy vyrval kus mozku holou rukou.
 

Iluze

9. února 2017 v 23:14 | Greg Freak
Iluze smyslu, iluze žití,
iluze toho že jsme sytí,
sny o tom, že nejsme prázdní.
Že máme duši, zbožné přání.

Hledání pravd, které nejsou,
a na co se vlastně ptát.
Svojí myslí plně bosou,
po rozumu pobíhat,
nespálenou, beze známek,
že by ji rozum poškodil,
ni tomu však tento zmatek,
nijak moc neuškodil.

Jaký by byl pak smysl,
vstávat ráno z postele,
kdyby se člověk usnesl,
že neliší se vůbec nijak,
od své vlastní prdele.

Tak se mi zdá

13. září 2016 v 23:36 | Greg Freak
Tak se mi zdá, že svět neni tak hnusný, stále beze smyslu, ale pobíhat po něm není špatný. Nezvyk psát nahypeovaný články, tak to nebudu zrovna přehánět aj přes jistý dobrý vyladění jsou píčoviny typu nejistota a pocit že nic nestíhám jsou přítomny. Taková armáda malých přehlédnutelných pavoučků pod kůží co se občas sešikuje a projeví... no nebudu tu omílat stále to samé jako asi těch pár let, co tenhle blog mám.
Pár detailů vylepšuje vyhlídky, ukazuje pomíjivost, fakt, že věci mohou nabrat nečekaný spád a z malé vlnky se může stát záplava.
Člověku chybí rituál, myšlenka, duševní očištění, zakázané uvolnění- kdo kouří přemýšlí o životě...
Takové to, když snad jedinym člověkem, se kterým se dokáže člověk bavit o takových těch "závažnějších" věcech(myšleno politika, náboženství a takové píčoviny) se neschodnete snad na jediné věci dokonce aj i u těch jiných témat. Ano člověku rozpor dává možnost nahlédnout na věc z druhé strany(když chce), ale je to takové zajímavé.
Kolem zurčí životní koloběh- lidí pracují, mají zodpovědnost a ano mám vyhlídnutou jistou práci co bych rád dělal, bavila by mě a takové ty sračky, ale tak nějak stále mám pocit, že ve mě třmí dětské myšlení. No a taky su nezodpovědné, roztržíté, nervní pako, ale tady myslím spíš takový ten wow-efekt, kdy si člověk všímá toho "dospělého světa".
Moje mysl a představivost asi nejsou zrovna stimulovány, stále stejné seriály, žádné knihy, čtení píčovin na netu...chtělo by to něco dělat, nebo se rozbít...vodkou, kladivem...Ne poslední dobou neni ta správná chuť na to, takže vypíjecí rituál či něco se konat nebude.
Vypravěč mlčí, příběh se trhá, zbývají obrazy, výjevy plné zbytečnosti, pomíjivosti. Když zmizí příběh, zmizí smysl, generace vypravěčů vyprávěly příběh o bohu, o smyslu, budoucnosti, nirváně. Pak tu byli posměváčci, cynici, pragmatici, narušující příběhy vypravěčů. Ale i tito mají pro co žít, i ten největší cynik má nějaký smysl, pokud tedy zrovna neskáče pod vlak.
Příběhy jsou důležité, bez příběhu je život jen cesta od kolébky do hrobu. Vyprávíme sami sobě příběhy o světě, o sobě o ostatních a tak si trochu deformujeme realitu, proto se taky drby tak strašně překrucují, když každého vnímání je trochu jiné.
Občas ale jednotlivé příběhy nějak nezapadají, jsou to jen takové epizody. Copak se stalo? Vnitřní vypraveč usnul? Otrávil se alkoholem? Kdo ví, ale bez nosného příběhu mohou se zdát jednotlivé příběhy zbytečné. Ale jaká úroveň příběhu tedy poté není zbytečná? Pokud epizody jsou zbytečné, proč by příběh jednotlivého života neměl být, případně příběh přesahující daný život? Buďto ty epizody mají něco do sebe, nebo je to celý na hovno.
Ufff... heleme se teď jsem se aj nějakou chvíli držel nějakého tématu... wow!
Hudba má moc a je fascinující jak série zvuků o těch správných frekvencích, těch správných úderů, brnknutí, fouknutí, slov... dokáže člověka tak ovlivnit, donutit ho zpívat, předstírat tikovou chorobu, prostě takový požitek, který se neomrzí, který je snad přirozeně zakódovaný v našich mozcích jako jídlo a sex.
Tak tyto kusé myšlenky zakončím tradičně nějakou songou... ke článku se až tak nehodí, ale tak co.



 


Čudný experiment

21. června 2016 v 23:15 | Greg Freak
Příběh končí kolapsem, labilitou a tohou vrátit se zpět do starých kolejí. Malý sociální experiment snahy přejít do společnosti mě trochu zlomil, mám totiž rád upřímnost, krutou upřímnost, nejsem telepat a moje sociální schopnosti jsou na úrovni ožralé kanální krysy...
Možná je to jen zas výkyv nálad způsobený nějakými krachy, ale mám touhu vrátit se k tomu bejt divnej a nikoho tim neotravovat, blbý, když člověk neví, zda je otravný. Nadopovaný kofeinem a trochou ouzkosti jsem zas zavítal na tento blog, ach jak mi nechyběl...
Najít si vrbu je fajn, ale zahlcovat ju immerwehre svými pochybami neni hezký, tak možná proto su zas tady.
Pochyby jsou zas na druhou stranu dobrá brzda, nechcu totiž nikoho srát, ikdyž seru, obvzlášť sebe.
Humor je dobrá obrana, proto ju tady nepoužívám(nebo je to proto, že nechcu ukázat, jak blbý fóry dělám), protože to zastírá průchod negativních myšlenek, které sem hážu jak při tvorbě akční malby, ikdyž tohle fakt nemá systém.
Sebekritika i ohledně textu, kterej zrovna píšu, možná trochu cliché, ale co neni.
Nedávat mrd...cliché
Prokrastinovat psaním chujovin na blog...cliché
I schizofrenik by napsal koherentnější text, tohle bohužel neni tak působivý jak stream of consciousness stylu Kerouaca.
Začal jsem se bavit s lidmi... tak nějak, spíš možná jde o systematické otravování, protože něco podniknout je ochoten jen málokdo, či možná tak jeden člověk, vrba... snad ma udrží přes prázdniny při smyslech, ikdyž to bude narušovat můj plán pohroužit se do introvertnosti, knížek(na které jsem doopravdy zanevřel) a blbejch myšlenek, takže je to asi dobře, stejně bych se sám se sebou začal nudit, kdo by sa se mnou nenudil... sebelítost, ah další můj milý nešvar, který lidi sere.
Aspoň sleduju nějaký vývoj mých myšlenek, přesun k ateismu, změna politckých názorů a takový píčoviny.
Zlozvyky jsou hrozná věc, obvzlášť když su člověk, kterej inklinuje k rituálům, třeba zapít to, že mi to nevyšlo s holkou (jo taky nějakej pokrok, ale to byla zdá se jen náhoda).
Občas se mi zdá, že si sám sebe maluju jako zlomeného básníka, přitom su jen outlocitný hovado.
"cool" používání sprostejch výrazů v článku...cliché
Těšim se na pátek, rituál vyhnání něčeho z hlavy(který u mě není dvakrát častý a pochybuju o jeho účinnosti) se blíží.
Ale co... Life goes on a já na to seru, nebudu dále trávit internet svými milými chujovinami

Horská dráha nálad po novém roce není klidnější

4. ledna 2016 v 0:10 | Greg Freak
Nadnesená nálada plná blbejch vtipů, bezstarosti a energie střídá splín, kdy si člověk bere věci osobně, náladovost mě stále překvapuje.
Nový rok, nějak mě opustilo nutkání hledat v tom jakousi poetiku, silvestr jsem strávil zhulenym kecánim s kamarádkou, byla sranda taková nadnesená, oproštěná od hnusu světa, občas přece jen člověk najde poetiku, ale v pomíjivosti okamžiku, ví že to tak nemůže být stále a proto je to tak cenné.
Hledat poetiku... pche měl bych si najít holku, randit furt s notebookem neni to nejlepší.
Takový blbý období teďka, provedl jsem pár hloupostí, ale asi mě to i baví, takový koření života. Trocha trapnosti zabije hodně nudy. Žebych sám sobě dělal naschvály? Dost možná...
No co fuck it dog life's a risk. Zítra do školy, již zas začne ten stereotyp, navíc se mi tam připomenou jisté věci, holt občas su tragéd.

Tahle Země neni pro mě

28. prosince 2015 v 11:06 | Greg Freak
Mé rozpoložení se střídá jak na horské dráze, týden co týden je to jinak. Dělám hlouposti a zjišťuju, že chlast blbou náladu nezlepší, spíš jí může ještě přidat. Lituju toho, co jsem udělal, a teď už mi ta chujovina, co jsem provedl nepřijde ani vtipná či zajímavá, spíš jen smutná.
Jak jinak potenciálně dobrou akci dokáže zničit splín a přemejšlení nad jednou holkou... jsem možná přecejen trochu lidskej, ale radši bych nebyl.
Nechce se nic dělat a doufám, že to přejde, ale to, co jsem si posral, tu bude stejně přetrvávat.

ehh

26. prosince 2015 v 10:05 | Greg Freak
Svět je na hovno a ty chujoviny, co dělám, mému pohledu na něj zrovna neprospívaj.

občas

24. prosince 2015 v 23:40 | Greg Freak
Občas se zamyslím nad celou svou existencí. Občas přemýšlím nad tím, že jsem sám sobě vypravěčem. Občas mi přijde, že su jediný skutečný člověk, že vše tohle je jen příběh. Občas přemýšlím nad tím, že jsem postavou příběhu někoho jiného. Nevím kam jdu, sleduju celý ten příběh a občas mi přijde, že je to jen příběh jakési vedlejší smutné postavy, ale občas mi přijde, že i ten můj příběh má určitou poetiku.
Občas se nemám rád, občas jo, občas mi na někom záleží, občas jsem jak kámen. Občas se chovám jak debil a občas jsem debil.
Občas si všimnu, že můj příběh je pěkně prázdný, občas přemýšlím o příbězích druhých a jak těžké si je představit, že někdo myslí jiným způsobem.
Vždycky mám takový nepříjemný pocit, když přemýšlím o světě kolem sebe v takovýh těch disociovaných až paranoidních rovinách, že nikdo krom mne neni skutečný apod. Ale už jen ta představa, že všichni lidé kolem mají své příběhy a ty naše příběhy se jen tak míjí je trochu děsivá, můj samotný příběh je pak tak nicotný, prázdný a neoriginální, ale to je prostě asi život.

Nerozhodnost

6. prosince 2015 v 0:07 | Greg Freak
Nerozhodnost života... být mezi lidmi nebo sám. Nemám rád lidi, ale kontakt s lidmi má své výhody, poslední dobou jsem v tomto trochu pokročil, ikdyž je to stále na prd. Vyčerpává mě to a mám občas silnou touhu se na ty lidi vysrat nepřemýšlet o ničem co se jich týká a alespoň na nějakou dobu zas zalést do svého světa.
Nízký sebevědomí a trudnomyslnost nejsou zrovna sexy, ale tak už to se mnou je. Vtipné a "vtipné" sarkastické poznámky jsou poslední dobou u mě až podezřele častým jevem, ještěže v mém okolí jsou lidé, co se tím nenechají urazit. Nerozhodnot... mám žít, nebo se stočit do klubíčka samoty- should i stay or should i go- mám říct a riskovat, či držet pysk a trápit sa.
Měl bych se sebou něco dělat, ale lidi se přece jenom nijak moc nemění. V náladě bych neměl lézt na internet(teď nésu, ale nedávno jsem tak učinil a dopadlo to... zajímavě). Čekám na zázrak, ale ten se těžko stane bez mého přičinění... A aj tak to vidím bledě. Sebelitování je taky krásná činnost. Nemám se rád a ani si to nezazlívám. Humor je fajn věc, člověk dokáže díky ní zlehčovat bídnost a nesmyslnost všeho, sebeironie je ze všeho nejlepší, akorát občas už je poznat z čeho to vyvěrá. Tak blízko a přitom tak daleko a připadám si jako kretén, že se tim nechávám ničit.
Nemám rád lidi a vše vlastně vyvěrá z mého niterného cynismu, že jsou jen zvířata( a já taky, v tom je trochu problém) a že si myslí, že nejsou, přisuzují si větší váhu.
Na odlehčení od jedu jedna fajne bosenská kapela.

Střípky prázdného života

25. listopadu 2015 v 21:22 | Greg Freak
Moje předpověď o návratu úzkostných nálad se trochu naplňují, ale snad je to jen vyvolané současnými událostmi. Člověk opravdu mnohdy neví, co chce. Pak ho překvapí, že najednou změnil názor.
Prázdnotu trochu potlačuje to, že více hraj na kytaru a konečně jsem si sehnal basu, z leváckých bas( docela očekávatelně) není moc velký výběr. Peněz mám překvapivě dostatek, ale problémy s časem a nedostatek kamarádů mi poměrně upírají třeba tu radost jíti se napít.
Přestože jsem byl vychován jako katolík(sic docela liberální) tak obvzlášť poslední dobou víc trvám na svém ateismu, ale nezazlívám rodičům to, že se mě snažili vychovat k víře, protože mě to donutilo nad tím hodně přemýšlet. Hodně poslední dobou řešim holky a chujoviny s tím spjatý, tak jasný jsem šestnáctiletej kluk, dá se to očekávat, ale je to víc než dřív, bere mi to můj klid a narušuje to můj mamvpičismus( přestože sem píšu hlavně melancholický kydy, tak na venek jsem klidný a hodně věcí je mi tak nějak jedno, ale zas věci, který lidi jinak moc neřeší řešim jak k...)
Nějak mi blbne přepisování a doplňování do textu- maže se mi to, co je za tim, takže tady vůbec nebudu opravovat... uvidim jak to dopadne, aby to nedopadlo jak několikrát za poslední měsíc nebo víc, že jsem chtěl napsat článek, rozepsal se a pak se na to vysral.
Podobně jak Evžen Oněgin na konci knihy si připadám občas zlomený, bez radosti a chtěl bych se toulat. Život nemá smysl a když neni radost, tak neni ani důvod jít. Naštěstí jsou tu i světlé chvíle, kdy hýřím "ostrovtipem" ale spíš hlavně sebeironií.
Sem jsem něchtěl tedy článek úplně směřovat, ale u uřčitých lidí, či v určitých situacích mám sklony vracet se k určitým tématům.

Je to tak prosté, tak lidské, tak časté, tak iracionální, no neudělalo by se vám z toho zle...

Kam dál

Budu psát barokní češtinou, vulgárně a asi i s gramatickejma chybama jak se mi zlíbí.