Gott ist tot und wir haben ihn getötet

Prach

6. března 2018 v 0:45 | Greg Freak
Tak jsem oprášil starý zvyk na tomto blogu...

Na všem se usazuje prach.
Ve všem, co deláme, pudí,
nás všechny sic jednou zhubí,
ten jehož zveme prostě "strach."

Strachujem se o žití,
děsíme se však jen smrti.
Hledáme zde požití,
požitky rumové třísti.

Ne často, je to přeci jed.
Třebas jen jednou v měsíci.
Musíš být bytost myslící.
Chceš přeci jen být doktor věd.

Některé cíle jsou jasné,
jiné zas v mlze se ztrácí,
je ti to k něčemu platné,
chytat basu, když se kácí.
Vždyť stále na ní prach padá,
na jeden z těch matných cílů.
Má přesný název tento stav,
zove se lenost, mor cílů,
mor nás všech těch lenivých krav,
co vždycky všeho pustíme,
rozhodováním trpíme,
výmluvy si furt hledáme.
trpíme ambivalencí,
pod ní je to nejhorší.
deadliney nás nutí jít,
zoufat si, ale přec činit.
Ale ta basa mlčky křičí,
že si na ní nezacvíčí,
že už na ní nehraje,
ten vůl jehož ta basa je.
Tomu volu totiž stydno,
jak moc ji takhle zanedbal.
Ten vůl se radši litoval.
Nevím zda mu bylo jedno,
že v pokoji stále sténá,
hlubokými tóny svých strun.
 

Milníky

27. února 2018 v 3:29 | Greg Freak
V životě je často většinou představuje nějaká velká událost, která mění některé aspeky života... nebo taky jen číslo, kterým člověk odpovídá na otázku "Kolik ti je?"
Pár takových milníku mě očekává a tak přemýšlím nad tím, co bude, co bylo a jestli to bude mít nějaký vliv. Jo takové všední věci, ale i to občas může vyvolat lehkou paniku. Lidé přichází a zas odchází, někdejší vrba se může stát už jen pomalu obrazem v mysli. A období jsou pomíjivé už tak nějak z principu.
Co nás činí, tím čím jsme? No nejjednodušší odpověď asi je, že naše činy, jenže každý si tak nějak v hlavě vytváří obraz sám sebe. Někdy lepší, někdy horší, někdy ani člověk neví, co si má o sobě myslet a to je pak těžké, páč soudržní obraz sebe sama je nutnej k určitý spokojenosti, když se člověk podceňuje, tak se prostě jen podceňuje, ale když o sobě pochybuje, ale neni si jist, tak je teprv ve stresu, nejistý. Obdobně je to i s jinými věcmi, některé základní principy, od kterých odvíjíme obraz sebe sama, víra, světonázor, hell vlastně i třeba rodina. To je taky důvod proč na útoky na tyto věci lidé reagují nejprudčeji.
No a občas se tyto základní kameny vytrácí, mizí téměř bez zpozorování a pak se jen člověk diví, jak se změnil, jak se jeho život změnil a tak.
Jep, tenhle článek je zatim značně vágní a nevim jak bude pokračovat dál...
Milníky pro mě měli vždycky při nejmenším symbolickou hodnotu, právě takovéhoto poohlédnutí se, případně dětinského fantazírování. Co se jiných vyznamějších/svátečních dnů týče, tak třeba jsem si jako dítě představoval duše mrtvých jak navštěvují o Dušičkách domy příbuzných a pak uvažoval nad tím, jak by to vypadalo kdybych s nima mohl mluvit apod. Vánoce a spirituální představy... jako malej jsem byl věřící a taky to bylo podporovaný mojí fantazií, postupem času to začalo trochu kolidovat s jinými aspekty mého já, chvíli to bojovalo a pak najednou postupně zmizelo téměř nepozorovaně. Například kamarád naopak prý víru jako malý téměř nevnímal, i když k ní byl veden, ale pak z ní udělal jakýsi aspekt svého života(sic teda chlastá a nadává, ale ta myšlenka tam je).
Ono dělat si ze sebe obrázek romantickýho hrdiny, pochmurného básníka. neni dobrej nápad, páč se to může zvrtnout a na venek (posléz aj uvnitř) může jevit jako lenost.
Často obecně představy občas kazí požitky, obvzlášť, když jsou to opravdu jen představy a nikoliv plány. Nějaký vůl se furt může hnát za holkou, která ho nechce, jinej si myslí, že dobrý časy budou na vždy, že vše vyústí tak jak chce... obraz se zbortí a člověk je zas nespokojen... a nebo taky ne, ono je fakt dobrý občas mít věci trochu na háku, jen sem tam se prohrabat v bahně, to je asi ta hlavní změna za těch posledních pár let.
Nejlepší by bylo v životě dojít do bodu, kdy schoposti, činy a obecně vlastnosti zjevné člověka jsou dostatečné k tomu, aby si nemusel dotvářet představami obrázek sám o sobě. Jenže lidé vypráví příběhy...neustále. Příběhy skutečné, neskutečné, pokroucené... mnohdy mají neskutečné příběhy větší vliv než skutečné. Každý příběh je trochu poupraven vůči realitě, buď aby byl zajímavější, služil nějakému účelu či kvůli nějakému omylu, či jen aby byl lépe narativně prezentovatelný.
Opravdu bych chtěl vidět někomu cizímu do hlavy, abych věděl jak vnímá svět, přestože ho tak nějak smyslově snad vnímámě obdobně, tak tyto informace různě propojujeme, různě je dobarvujeme emocemi a vypadá to, že tento spletenec je u každého trochu jiný... možná se mýlím... možná třeba někdo vážně vnímá barvy jinak...no asi určitě, páč já nerozeznám modrou od fialový.
Svět se mění, svět se točí a mně se točí hlava... nah, netočí, na tabák už jsem si dávno zvykl.
V podstatě jsem na světě spokojený, páč teda som se narodil na správnym místě ve správnou dobu(jo tohle je možná splínuhodný), ale překonal jsem puberťácký kvílení a teď jsem asi trochu pragmatičtější.
Člověk si kdyžtak může suplovat představami, když se nebude dařit, ono úniky samy o sobě nejsou až takové zlo, ale chce to mít nadhled... ale občas jsou lákavé.
(tak to nakonec dopadlo jako takový stream of consciousness... radši už to nebudu číst, abych to celý nesmazal)

Nostalgie? Spíš se nic nezměnilo

17. března 2017 v 0:08 | Greg Freak
Svět je krásný, barevný, lidi milí a člověku se chce jít dál a vstát z postele...no možná ranní kafe je tim důvodem, barevnost je subjektivní a milost lidí zakrytá zahořklostí...pozorovatele či pozorovaného. Zvláštní jak maličkost, jedna věc dokázala člověku změnit život, pak ho poslat zpátky a ještě víc zranitelnýho. Situace, písničky, vzpomínky... to vše dokáže vyvolat zhoubnej cyklus myšlenek, nebo se to tak zdá, nálada si žije vlastnim životem.
Stres, nezodpovědnost a prokrastinace...život studenta, život paka co je zas zavřený doma a neví co s životem.
Však ono se to změní...ale nemění, život je přímka, člověk po ní klopýtá v cyklech a když jsi neustále nespokojen, tak už asi nikdy nebudeš, páč se k tomu zas jednou vrátíš.
Ranní kafe, stále větší a silnější, doplňováno ještě občas dopoledne, člověka přenese snesitelně přes hnusnou část dne a pak ho nechá samotnému napospas po zbytek, kdy už ty další nejsou tak hezký, žvýkáč je to samý. Posouváš to na večer, kdy už jen otupěně zíráš a myšlenky jedou svý. Nebo že bych dnes byl jen nějaký divný? Nevím, vzpomínky mají fakt velkou moc, když ještě člověk přidá myšlenky o alternativě, tak je to ještě mocnejší.
Ono asociál když najde někoho s kým si doopravdy rozumí, tak je šťastnej, jeden člověk kterej ho chápe, kterýho chápe. Ale pak ten druhej prozře, nebo Zeus rozehraje nějakou svoji hru a je tu zvrat, být polobohem tak vyrazím po Středomoří na hrdinskou cestu.
Klidná hlava, případný pokerface jsou důležité pro ty, co nejsou nadpřirozeně mocní, ale občas něco prosákne, spíš třeba sem. Ono občas totiž není kam to vyhodit a snad ani polobůh by nepřežil to, kdyby si z hlavy vyrval kus mozku holou rukou.
 


Iluze

9. února 2017 v 23:14 | Greg Freak
Iluze smyslu, iluze žití,
iluze toho že jsme sytí,
sny o tom, že nejsme prázdní.
Že máme duši, zbožné přání.

Hledání pravd, které nejsou,
a na co se vlastně ptát.
Svojí myslí plně bosou,
po rozumu pobíhat,
nespálenou, beze známek,
že by ji rozum poškodil,
ni tomu však tento zmatek,
nijak moc neuškodil.

Jaký by byl pak smysl,
vstávat ráno z postele,
kdyby se člověk usnesl,
že neliší se vůbec nijak,
od své vlastní prdele.

Tak se mi zdá

13. září 2016 v 23:36 | Greg Freak
Tak se mi zdá, že svět neni tak hnusný, stále beze smyslu, ale pobíhat po něm není špatný. Nezvyk psát nahypeovaný články, tak to nebudu zrovna přehánět aj přes jistý dobrý vyladění jsou píčoviny typu nejistota a pocit že nic nestíhám jsou přítomny. Taková armáda malých přehlédnutelných pavoučků pod kůží co se občas sešikuje a projeví... no nebudu tu omílat stále to samé jako asi těch pár let, co tenhle blog mám.
Pár detailů vylepšuje vyhlídky, ukazuje pomíjivost, fakt, že věci mohou nabrat nečekaný spád a z malé vlnky se může stát záplava.
Člověku chybí rituál, myšlenka, duševní očištění, zakázané uvolnění- kdo kouří přemýšlí o životě...
Takové to, když snad jedinym člověkem, se kterým se dokáže člověk bavit o takových těch "závažnějších" věcech(myšleno politika, náboženství a takové píčoviny) se neschodnete snad na jediné věci dokonce aj i u těch jiných témat. Ano člověku rozpor dává možnost nahlédnout na věc z druhé strany(když chce), ale je to takové zajímavé.
Kolem zurčí životní koloběh- lidí pracují, mají zodpovědnost a ano mám vyhlídnutou jistou práci co bych rád dělal, bavila by mě a takové ty sračky, ale tak nějak stále mám pocit, že ve mě třmí dětské myšlení. No a taky su nezodpovědné, roztržíté, nervní pako, ale tady myslím spíš takový ten wow-efekt, kdy si člověk všímá toho "dospělého světa".
Moje mysl a představivost asi nejsou zrovna stimulovány, stále stejné seriály, žádné knihy, čtení píčovin na netu...chtělo by to něco dělat, nebo se rozbít...vodkou, kladivem...Ne poslední dobou neni ta správná chuť na to, takže vypíjecí rituál či něco se konat nebude.
Vypravěč mlčí, příběh se trhá, zbývají obrazy, výjevy plné zbytečnosti, pomíjivosti. Když zmizí příběh, zmizí smysl, generace vypravěčů vyprávěly příběh o bohu, o smyslu, budoucnosti, nirváně. Pak tu byli posměváčci, cynici, pragmatici, narušující příběhy vypravěčů. Ale i tito mají pro co žít, i ten největší cynik má nějaký smysl, pokud tedy zrovna neskáče pod vlak.
Příběhy jsou důležité, bez příběhu je život jen cesta od kolébky do hrobu. Vyprávíme sami sobě příběhy o světě, o sobě o ostatních a tak si trochu deformujeme realitu, proto se taky drby tak strašně překrucují, když každého vnímání je trochu jiné.
Občas ale jednotlivé příběhy nějak nezapadají, jsou to jen takové epizody. Copak se stalo? Vnitřní vypraveč usnul? Otrávil se alkoholem? Kdo ví, ale bez nosného příběhu mohou se zdát jednotlivé příběhy zbytečné. Ale jaká úroveň příběhu tedy poté není zbytečná? Pokud epizody jsou zbytečné, proč by příběh jednotlivého života neměl být, případně příběh přesahující daný život? Buďto ty epizody mají něco do sebe, nebo je to celý na hovno.
Ufff... heleme se teď jsem se aj nějakou chvíli držel nějakého tématu... wow!
Hudba má moc a je fascinující jak série zvuků o těch správných frekvencích, těch správných úderů, brnknutí, fouknutí, slov... dokáže člověka tak ovlivnit, donutit ho zpívat, předstírat tikovou chorobu, prostě takový požitek, který se neomrzí, který je snad přirozeně zakódovaný v našich mozcích jako jídlo a sex.
Tak tyto kusé myšlenky zakončím tradičně nějakou songou... ke článku se až tak nehodí, ale tak co.




Čudný experiment

21. června 2016 v 23:15 | Greg Freak
Příběh končí kolapsem, labilitou a tohou vrátit se zpět do starých kolejí. Malý sociální experiment snahy přejít do společnosti mě trochu zlomil, mám totiž rád upřímnost, krutou upřímnost, nejsem telepat a moje sociální schopnosti jsou na úrovni ožralé kanální krysy...
Možná je to jen zas výkyv nálad způsobený nějakými krachy, ale mám touhu vrátit se k tomu bejt divnej a nikoho tim neotravovat, blbý, když člověk neví, zda je otravný. Nadopovaný kofeinem a trochou ouzkosti jsem zas zavítal na tento blog, ach jak mi nechyběl...
Najít si vrbu je fajn, ale zahlcovat ju immerwehre svými pochybami neni hezký, tak možná proto su zas tady.
Pochyby jsou zas na druhou stranu dobrá brzda, nechcu totiž nikoho srát, ikdyž seru, obvzlášť sebe.
Humor je dobrá obrana, proto ju tady nepoužívám(nebo je to proto, že nechcu ukázat, jak blbý fóry dělám), protože to zastírá průchod negativních myšlenek, které sem hážu jak při tvorbě akční malby, ikdyž tohle fakt nemá systém.
Sebekritika i ohledně textu, kterej zrovna píšu, možná trochu cliché, ale co neni.
Nedávat mrd...cliché
Prokrastinovat psaním chujovin na blog...cliché
I schizofrenik by napsal koherentnější text, tohle bohužel neni tak působivý jak stream of consciousness stylu Kerouaca.
Začal jsem se bavit s lidmi... tak nějak, spíš možná jde o systematické otravování, protože něco podniknout je ochoten jen málokdo, či možná tak jeden člověk, vrba... snad ma udrží přes prázdniny při smyslech, ikdyž to bude narušovat můj plán pohroužit se do introvertnosti, knížek(na které jsem doopravdy zanevřel) a blbejch myšlenek, takže je to asi dobře, stejně bych se sám se sebou začal nudit, kdo by sa se mnou nenudil... sebelítost, ah další můj milý nešvar, který lidi sere.
Aspoň sleduju nějaký vývoj mých myšlenek, přesun k ateismu, změna politckých názorů a takový píčoviny.
Zlozvyky jsou hrozná věc, obvzlášť když su člověk, kterej inklinuje k rituálům, třeba zapít to, že mi to nevyšlo s holkou (jo taky nějakej pokrok, ale to byla zdá se jen náhoda).
Občas se mi zdá, že si sám sebe maluju jako zlomeného básníka, přitom su jen outlocitný hovado.
"cool" používání sprostejch výrazů v článku...cliché
Těšim se na pátek, rituál vyhnání něčeho z hlavy(který u mě není dvakrát častý a pochybuju o jeho účinnosti) se blíží.
Ale co... Life goes on a já na to seru, nebudu dále trávit internet svými milými chujovinami

Horská dráha nálad po novém roce není klidnější

4. ledna 2016 v 0:10 | Greg Freak
Nadnesená nálada plná blbejch vtipů, bezstarosti a energie střídá splín, kdy si člověk bere věci osobně, náladovost mě stále překvapuje.
Nový rok, nějak mě opustilo nutkání hledat v tom jakousi poetiku, silvestr jsem strávil zhulenym kecánim s kamarádkou, byla sranda taková nadnesená, oproštěná od hnusu světa, občas přece jen člověk najde poetiku, ale v pomíjivosti okamžiku, ví že to tak nemůže být stále a proto je to tak cenné.
Hledat poetiku... pche měl bych si najít holku, randit furt s notebookem neni to nejlepší.
Takový blbý období teďka, provedl jsem pár hloupostí, ale asi mě to i baví, takový koření života. Trocha trapnosti zabije hodně nudy. Žebych sám sobě dělal naschvály? Dost možná...
No co fuck it dog life's a risk. Zítra do školy, již zas začne ten stereotyp, navíc se mi tam připomenou jisté věci, holt občas su tragéd.

Tahle Země neni pro mě

28. prosince 2015 v 11:06 | Greg Freak
Mé rozpoložení se střídá jak na horské dráze, týden co týden je to jinak. Dělám hlouposti a zjišťuju, že chlast blbou náladu nezlepší, spíš jí může ještě přidat. Lituju toho, co jsem udělal, a teď už mi ta chujovina, co jsem provedl nepřijde ani vtipná či zajímavá, spíš jen smutná.
Jak jinak potenciálně dobrou akci dokáže zničit splín a přemejšlení nad jednou holkou... jsem možná přecejen trochu lidskej, ale radši bych nebyl.
Nechce se nic dělat a doufám, že to přejde, ale to, co jsem si posral, tu bude stejně přetrvávat.

ehh

26. prosince 2015 v 10:05 | Greg Freak
Svět je na hovno a ty chujoviny, co dělám, mému pohledu na něj zrovna neprospívaj.

občas

24. prosince 2015 v 23:40 | Greg Freak
Občas se zamyslím nad celou svou existencí. Občas přemýšlím nad tím, že jsem sám sobě vypravěčem. Občas mi přijde, že su jediný skutečný člověk, že vše tohle je jen příběh. Občas přemýšlím nad tím, že jsem postavou příběhu někoho jiného. Nevím kam jdu, sleduju celý ten příběh a občas mi přijde, že je to jen příběh jakési vedlejší smutné postavy, ale občas mi přijde, že i ten můj příběh má určitou poetiku.
Občas se nemám rád, občas jo, občas mi na někom záleží, občas jsem jak kámen. Občas se chovám jak debil a občas jsem debil.
Občas si všimnu, že můj příběh je pěkně prázdný, občas přemýšlím o příbězích druhých a jak těžké si je představit, že někdo myslí jiným způsobem.
Vždycky mám takový nepříjemný pocit, když přemýšlím o světě kolem sebe v takovýh těch disociovaných až paranoidních rovinách, že nikdo krom mne neni skutečný apod. Ale už jen ta představa, že všichni lidé kolem mají své příběhy a ty naše příběhy se jen tak míjí je trochu děsivá, můj samotný příběh je pak tak nicotný, prázdný a neoriginální, ale to je prostě asi život.

Kam dál

Budu psát barokní češtinou, vulgárně a asi i s gramatickejma chybama jak se mi zlíbí.